II. světová válka nepřinesla žádná poničení v centrální části náměstí a když v květnu 1945 do Świdnice přišli první usedlíci, dá se říci, že věž zůstávala v téměř nezměněné podobě více jak dvě století. Vypadá na to, že v této době nebylo nic uděláno – až na malé opravy – či renovační práce, omezené na větší rozsah. Ubíhající dekády nepochybně měly vliv na technický stav věže. Přes skromné množství uvedených údajů v písemných pramenech z období let 1945-67, se dochovaly hlavně informace v pamětech mnoha Świdničanů, což částečně umožnilo obnovení technického stavu a přiblížilo její osudy před katastrofou.
Osídlování města polskými osídlenci skoro vůbec nezměnilo způsob využívání věže. Podobně, jak tomu bylo před druhou světovou válkou, zůstávala věž v jistém smyslu jako mrtvý relikt dob minulých. Ve vzpomínkách osob, které přijeli do Świdnice po roce 1945, je možné najít shodné tvrzení, že věž nebyla vůbec využívána až do chvíle zřícení. Občas se na ní objevily vyvěšené transparenty při různých příležitostech. Zachovala se jedna fotografie s vyvěšeným datem „1966” při příležitosti Millenium (Tisíciletí).
Pojďme se tedy podívat do věže v posledních letech její existence. Vstoupit můžeme bez problémů. V prvních poválečných letech bylo možné vstoupit do věže kdykoli bez omezení, neboť vstup nebyl zabezpečen. Podobné to bylo u většiny památkových objektů v centrální části náměstí, např. blízké radnice, kdy z městského archívu byly ukradeny vzácné dokumenty. Byla uzamčena až později, a i když byla znepřístupněna návštěvníkům, nebyl problém „zařídit” si povolení u správce budov v centru města a vstoupit do ní. Świdničaně, kteří vzpomínají na tuto dobu se shodují, že její technický stav nebyl nejlepší. Stejně tak, jako z celého starého města, o jehož památkovou podstatu se prostě ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech nedbalo, spíše se propagovalo vše zbourat, co se dle názorů tehdejších rozhodujících činitelů už k renovaci nehodilo.
Jdeme tedy nahoru po pravděpodobně velmi skřípajících a velmi unavených dřevěných schodech. Stejně jako zbývající dřevěné prvky, a tudíž schodiště a stropy – také dřevěné vazníky kopule, nejsou v nejlepším technickém stavu. Trámy, zpevňující stropy v jednotlivých poschodích, jsou zapuštěny do zdi, většina z nich je shnilá nebo jsou na nich stopy po požárech, což může být důsledkem nepříliš precizních oprav věže po kterémkoli požáru v 18. století. Jelikož se podařilo zachovat pomalované vrstvy, můžeme dnes obdivovat některé zachovalé malby, místy pronikající ornamenty, pomalované zlatou barvou. Zvenčí se věž prezentuje již míň okázale, což je vidět na zachovalých fotografiích z této doby. Zanedbaná a špinavá ulice Wewnętrzna, která vede k věži, viditelné na fotkách z té doby, značné velké úbytky omítky na východní a jižní fasádě věže a také do půlky utržené dřevěné dveře vedoucí na vyhlídkovou terasu, nevytvářejí ten nejlepší dojem. Když ke konci padesátých let a na začátku let šedesátých proběhla rekonstrukce divadla a přestavba prostorů radnice na muzeum, včetně dostavby kotelny, nebyla rekonstrukce samotné věže zahrnuta v rozpočtu a rozsahu naplánovaných prací, a to z důvodu jistě vysokých nákladů investice. Prakticky jediná stavební práce, které proběhla v tomto období, byla stálá údržba hodin, nad kterou dohlíželi świdničtí hodináři Henryk Wiśniewski a Edward Durał. Oba jistě patřili mezi odborníky vysoké třídy, neboť udržovaný mechanismus umožňoval měřit hodinám velmi přesný čas. Ve stejném stavu, prakticky ponechána svému osudu věž, vydržela do osudného 5. ledna 1967, kdy se zřítila.
Ve skutečnosti odpočítávání jejích posledních dnů začalo ke konci listopadu 1966, kdy povinné dotace, nutné vyčerpat do konce roku, vyznačené Vojvodským národním výborem – rozhodli představitelé města v rychlém tempu provést demolici části zástavby ulice Wewnętrzna, údajně za účelem její rozšíření.
Demoliční práce byly zahájeny 13. prosince 1966 bez předběžných a statických ověřování přilehlých objektů k věži a jí samotné. K demolici byly vyznačeny i další domy na ulici Wewnętrzna č.p. 4 a 6, část staré zástavby na západní straně věže a přímo za ní sousedící dům č.p. 11. Ten poslední podpíraly tři oblouky umístěné nad ulicí Wewnętrzna, které jak se později ukázalo, plnily nejen funkci podpěr pro kamenné domy, ale přenášely také část zatížení z věže. O tom však zhotovitel prací – Vojvodský podnik fasádních, pořádkových prací a pomocné výroby se sídlem pobočky v Legnici nevěděl a ani neměl možnost se o tom kdekoli dozvědět.
Ze záznamů, uskutečněných ve stavebním deníku však vyplývalo, že demoliční práce byly prováděny bez jakékoli technické dokumentace, nebyl stanoven ani inspektor stavebního dozoru. Je těžké získat lepší důvod pro lidskou ignoraci a hloupost. Dne 3.ledna 1967 stavbyvedoucí zapsal do stavebního deníku informaci, „že zdi věže se považují za ohrožené a v souvislosti s tím žádám o vydání dalšího rozhodnutí ohledně pokračování ve stavebních pracích”. Podobně jak předchozí alarmující zápisy, ani tento nikoho nezaujal a přinejmenším nebyly uskutečněny žádné jiné činnosti. Stejně už bylo pozdě na záchranu. Věž ztratila podpěru, neboť stejně tak jak zdi k ní přilehlých kamenic, tak i další tři oblouky, přenášející zatížení z věže, již byly rozebrány a samotná stavba začala ztrácet stabilitu.
Přenesme se již do ne tak vzdálené minulosti. Je 5. ledna 1967. Ve 14.50 hodin vedoucí demolice na ulici Wewnętrzna nervózně vytáčí telefonní číslo městského architekta. Děje se něco špatného! V základech věže se objevily rysy a praskliny, viditelná je také opadávající omítka z věže! Na místo přijíždí policie, která zajistila okolní terén, evakuuje obyvatele z blízkých domů a vyhání čumily do bezpečnější vzdálenosti. Není zcela jasné, co se má dělat dál. Není čas na klidné, racionální myšlení. Zvon odbíjí třetí hodinu po poledni. Někdo dostal nápad podepřít korpus věže, na kterém je prasklina čím dál tím viditelnější. Toto je však špatné rozhodnutí, neboť jak později ukázalo šetření, spíš by to urychlilo zřícení objektu. Naštěstí pro realizaci toho plánu zbylo málo času, jinak by zcela jistě došlo ke smrtelným zraněním, kdyby se věž zřítila na dělníky. Dolní část základů se vychýlila ven a od gotického oblouku nahoru do výšky prvního patra se objevuje obrovská prasklina. Věž můžou zachránit jedině ocelová táhla, která by obepnula patku věže. Na takové postupy však už bylo pozdě. V 15.15 hodin naposledy bije čtvrthodinový zvon. Zní symbolicky, jako memento lidské hlouposti a nerozvážnosti. Není vyloučeno, že rezonance zvuku zvonů způsobily, že se prasknutí věže zvýšilo a o několik desítek sekund později se roztrhaná věž podél své svislé osy sesouvá částečně na spojnici divadla, budovu radnice a sklady Okresního svazu obecních družstev „Selská svépomoc”. Sesouvá se majestátně, pomalu a nehlučně. Katastrofu jen doprovází tlumený zvuk, jakoby vzdáleného výstřelu z děla … Świdnický básník Mieczysław Jasek později napsal ve svých verších, že věž „poklekla v hrdinném gestu”.
Mnoho Świdničanů nemohlo uvěřit, že došlo k tak rozsáhlé katastrofě, přesvědčila je teprve zmizelá dominanta ve výhledu na centrální část náměstí.
Katastrofa nezapříčinila žádné smrtelné oběti. Téměř ihned bylo zahájeno vysvětlující vyšetřování, i když ve skutečnosti šlo o to skrýt skutečnost skandální nekompetence během vykonávání prací na ulici Wewnętrzna. Bleskurychle byl zahájen odvoz sutě pomocí bagrů, buldozerů a vyklápěcích vozíků. Takový spěch v „odklízení důkazů pod koberec” katastrofy způsobil, že se opomněla skutečnost, aby se zachránily prvky zdiva a vybavení věže. Do muzea trefil pouze hodinový a čtvrthodinový zvon, mechanismus hodin a hodinové ručičky a nepatrné množství zdiva. Tehdejší vedoucí muzea Franciszek Jarzyna sdělil v jedné své zprávě, že „Vše bylo uděláno proto, aby se zachránily a zajistily ty prvky věže, které mohou představovat historickou hodnotu a posloužit k rekonstrukci v budoucnu. Menší prvky, a je jich hodně, budou dočasně uloženy v divadelním skladu, větší části (měděná kopule atd.) v městských skladech pod přísným dozorem”. Bohužel nevíme kolik se podařilo zajistit těchto zabezpečených prvků. Soudě podle toho, co se podařilo dochovat do této chvíle, není toho moc, když do toho započítáme kopuli, která v pozdějších letech z městských skladů – stejně jako tam složené zdivo … zmizela.
Rychle byla vyvážena suť na skládku na ulici Bystrzycka. Vyklízení terénu zabralo skoro 1,5 měsíce, náklady za tyto práce činily 200 tisíc zloté.
Ve skrývání ostudného zanedbání, které vedlo ke vzniku katastrofy, zkoušeli představitelé města najít vhodné ospravedlnění. Nejdřív bylo veřejnosti sugerováno, že věž byla podmyta vodou, i když pozdější výzkumy prokázaly, že spodní vody se nacházely mnohem hlouběji než mělce umístěné základy věže. Okresní státní zastupitelství, které z moci úřední zahájilo řízení, ho tak pozastavilo v návaznosti na technický znalecký posudek speciální komise z Wroclawi, kterou vedl profesor Jan Suwalski z Wroclawské vysoké školy technické. Tvrdilo se v ní, že „příčinou zřícení radniční věže byl její špatný technický stav.” Poté se hovořilo o vodě z prasklého vodovodního potrubí. Ještě několik let po této katastrofě se zatvrzele hovořilo, že „vykonávané demoliční práce měly pouze nepřímý vliv na vznik katastrofy” (z dopisu Zygfryda Sikorského, vedoucího Odboru územního plánování a ochrany životního prostředí při Městském úřadě ve Świdnici do novin „Slovo polské” v říjnu 1973). Archeologické výzkumy, uskutečněné v 80. a 90. letech, jednoznačně potvrdily, že příčinou zřícení věže bylo narušení její statiky z důvodu zbourání podpěrných zdí u demolovaných kamenic a oblouků.