Radní zlodějem

Prý za dávných časů, v domě „Pod Zlatým chlápkem ” (Náměstí č.8) bydlel městský radní. Jmenoval se Zechli, byl alchymistou a marně hledal způsob, jak proměnit všelicos v zlato. O osudech alchymisty vypráví legenda, která byla publikována dokonce už v roce 1667, a kterou z němčiny přeložil ředitel Muzeum Dávného kupectví ve Świdnici, Wiesław Rośkowicz.

„Obecně se vypráví, že před dávnými lety došlo ve Świdnici k  prazvláštní události. Jistý radní, který bydlel přímo naproti radních sklepů, obohacoval se tím, že kradl z městské pokladnice zlaté mince. Aby uspokojil svou chamtivost, ochočil si kavku, která dokázala vletět  rozbitým sklem nebo otevřeným zamřížovaným oknem do staré radniční místnosti a v zobáku pak vynášela jednu nebo i několik zlatých mincí. Mince nebyly zamčeny v truhle, neboť se radní domnívali, že místnost je dostatečně zabezpečena, a proto ležely volně na stole. Když si ale konečně někdo všiml, že chybí značné množství peněz, začali se radní navzájem podezírat. Dohodli se a vybrali jednoho z nich, který měl za úkol počkat si v noci na zloděje.
Po západu slunce, až při soumraku pak přiletěla kavka, a jak byla vycvičena, vletěla dovnitř oknem. Do zobáku chytla minci a letěla s ní do domu již zmiňovaného radního. Když se na tento postup přišlo, radní položili na stůl několik označených mincí, které létající poslíček opakovaně sebral. Poté se shromáždila celá městská rada a radili se, jaký trest si zaslouží ten, kdo okrádá společný majetek. Posezení se účastnil také vinný radní, který však netušil, kam směřuje schůze a sám vyřkl následující výrok: Ten, kdo se opovažuje snižovat veřejné příjmy si zaslouží, aby byl shozen z nejvyšší terasy radní věže na zem, nebo ať si tam zemře hlady.

Následně poslali do domu viníka městskou stráž, která nejenže našla vycvičenou kavku, ale také objevila  velké množství zlatých mincí. Zmiňovaný radní byl už staříkem, jeho tvář se podařilo dochovat dodnes na kamenné fresce, měl fousy v zaobleném tvaru, které byly v té době považovány za nevšední ozdobu, sám se tehdy dobrovolně přiznal a trpělivě podstoupil trest, který takto navrhnul. Z důvodu jeho pokročilého věku však bylo navrženo tento trest malinko zmírnit. Hrozná, avšak pověst hodná k zapamatování! Starý člověk, který se nejdřív radoval z velké úcty, poté vyřknul krutý rozsudek, se v přítomnosti několika set lidí musel vstoupit na terasu věže.

Těžce si zoufaly jeho děti, když se musely dívat na svého starého a milovaného otce, jak  potupně a s hanbou musí odpykávat svůj vlastní ortel! Smutek jeho vystrašené ženy, která části svého srdce, mezi povzdechy a bolestmi, mezi rozradostněným davem, musela přihlížet a oplakávat, jak s velkým strachem a výsměchem je její muž vystaven na vysoké věži!

Nešťastný hříšník, který vyřkl sám sobě krutý rozsudek, měl oči naplněny smrtelným strachem. Přesto dokázal sebrat své poslední síly a bojácně sestoupil pod terasou na kamennou balustrádu, nebo  do trojúhelníkového rohu věže. Tam vyhladověn začal vykousávat své vlastní tělo na rukou a nohou tak daleko, jak jen dosáhl a odpykávaje si své hříchy, vypustil  desátý den  duši, omytou hořkými slzami.

Když ubohé siroty společně s jejich matkou,  ponořenou do hlubokého smutku, ženou, která se svým mužem prožila mnoho let ve shodě, která mu porodila pět dětí, otce a manžela viděli, jak své vlastní tělo okusoval z hladu, a oni mu nemohli nijak pomoci, dokonce mu ani drobečky chleba podat. Jak již bylo zmíněno, desátého dne ukončil kajícný hříšník svůj mizerný život,  a v místě, kde z něho vyšla duše, byla postavena kamenná socha, zobrazující postavu věčné památce spáchaného trestu. Byla umístěna na kamenné balustrádě věže. Tuto sochu však v roce 1642 shodil silný vítr, a hlava, kterou se z ní podařilo zachovat, byla umístěna v prostorách radnice.”

Zda je tato stará pověst alespoň zčásti pravdivá ? Staré kroniky se opravdu zmiňují o soše radního, která byla umístěna na jedné z balustrád radní věže. V radniční síni se dodnes nachází vezděná hlava, která měla být součástí této postavy – pravdou ale je, že nezobrazuje staršího fousatého muže, ale rytíře v přilbě.

Zdroj: W. Rośkowicz na podkladu překladu E. Nawrockého úryvku knížky E. I. Naso, nazvané : Phoenix redivivus Ducatuum Svidnicensis et Jauroviensis. Der wiederlebendige Phoenix der beiden Fuerstenthuemer Schweidnitz und Jauer, vydané ve Wroclawi v roce 1667.

Zazděná hlava v síni radniční budovy pochází prý ze sochy,
kdysi umístěné na věži, a má zobrazovat radního zloděje.